„Buď rád, že ti za to kreslení něco dají.“ Opravdu to tak musí být? Přístup k oceňování ilustrátorů mění Cena Akademie ilustrace Madly a Jindry.

Vybereme ilustraci, pogratulujeme vítězi a dáme mu obálku s hotovostí. I tak může vypadat předávání cen pro nejlepší ilustrátory roku. Podle Magdaleny Rutové a Jindřicha Janíčka je tohle ten nejlepší způsob, jak skutečně ocenit jejich práci tak, aby to mělo praktický dopad na jejich život. Jak vznikla nezávislá alternativa tradičních ocenění, která podle jejích zakladatelů reflektuje to, co současní ilustrátoři skutečně potřebují pro svou práci?

Madlo, ty jsi podle soutěže Czech Grand Design úřadující ilustrátorka roku. Změnilo ti to v nějakém ohledu život?

M.: Nijak zvlášť. Dál pracuju každý den. Změna se odehrála už předtím, když jsme s Jindrou došli k závěru, že kromě nadávání na stávající soutěže můžeme taky začít něco sami dělat, prohlásili jsme se za akademiky ilustrace a založili vlastní Cenu Akademie ilustrace Madly a Jindry. 

Přineslo ti oficiální ocenění nějakou novou práci?

M.: Myslím, že jednu zakázku jsem dostala přímo na základě toho, že jsem ilustrátorka roku. Byla to jedna ilustrace – za 5000 Kč. To není špatné. Ostatní pracovní nabídky by ale zřejmě přišly tak jako tak. Nestěžuju si, ovšem moment „vyhrála jste, zasypeme vás skvělými zakázkami za hodně peněz“ nenastal.

Jindro, jak to cítíš ty? Ty jsi dokonce dvojnásobný ilustrátor roku.

J.: Počítám peníze z měsíce na měsíc, ale v podstatě dobrý. Možná ke mně nakladatelé přistupují jinak. Na honorářích se to nijak zvlášť neprojevilo, ale mohl jsem dokončit nějaké autorské knihy, které by třeba jinak nikdo nechtěl. To se ale těžko hodnotí.

Spočítali jste si někdy, jaká je vaše hodinová sazba?

M.: Nepracuju na hodiny. Ale kdybych si to měla vypočítat zpětně, možná by se to nevyšplhalo ani na stovku za hodinu. Nejlepší hodinovku jsem měla na akci v obchodě Hermès, kde jsem jeden den kreslila návštěvníky. Bylo to dost ponižující, ale měla jsem 1500 Kč na hodinu. Na to bych si dokázala rychle zvyknout. Poslední rok pracuju v podstatě pořád, a když jsem to pak rozpočítala, vyšlo mi, že jsem si vydělala zhruba 33 tisíc čistého měsíčně. Až dojdou zakázky a já nastoupím do papírnictví nebo pekařství, nejspíš budu mít dost podobný plat.

J.: Musíme ale dodat, že děláme práci, která je pro nás smysluplná. Samozřejmě existují verze ilustrace, které vynášejí víc peněz. Ale pro nás je důležitá autorská svoboda. Neodmítám nabídky jen proto, že rozpočet na ilustrátora je malý. Buď je to zábava a dotuju to svým volným časem, nebo je to nuda, ale peníze se hodí. V takovém případě zjednoduším kreslení, aby to časově a finančně dávalo smysl. Nevím, jestli je to poznat. Až mi někdo dá milion za ilustraci, klidně strávím několik měsíců mícháním pigmentů a testováním tisíců různých štětců, aby výsledek byl naprosto perfektní. Za pět tisíc to bude obrázek na základě pár skic nadhozených v metru a nakreslený tím, co mám zrovna na pracovním stole.

M.: K vlastní práci se navíc musí připočítat čas, který projektu věnujeme v mezičase před vydáním, ať už jsou to opravy, jednání, nebo propagace.

S jakými pocity, jste v minulosti přebírali ceny na soutěžích, jako je Czech Grand Design nebo Zlatá stuha?

J.: Ve mně to žádné emoce nevzbuzuje. Většinou jsem otrávený. Plyne to z nervozity, kterou cítím ve společnosti neznámých lidí, ale zase si říkám, že by mě máma mohla vidět v televizi a být pyšná. Upřímně ani nevím, kde ty ceny mám. Rozhodně pro mě znamenají mnohem méně než to, když mi práci někdo náhodně pochválí… 

Hraje ocenění roli při získávání grantů a dotací?

M.: U státních dotací rozhodně ne. Skoro všichni mí kamarádi z oboru už posbírali nějaké nominace nebo i ceny a celkově je nás pár. Všichni se znají. 

Získali jste i zahraniční ceny. Je situace v okolních zemích jiná?

J.: Já žádnou zahraniční cenu nemám, takže můžu mluvit jen v souvislosti s vydáváním svých věcí. Peníze nejsou o nic lepší a výtisků se v mém případě neprodá o moc víc než tady. Ale jednání je odtržené od zdejšího kontextu a mám větší jistotu, že si nakladatel moji autorskou knihu vybral opravdu kvůli tomu, jak vypadá. Tohle odtržení může být docela příjemné i v případě ocenění. To bude vědět Madla.

M.: Když jsem přebírala ocenění v Bologni, měla jsem pocit, že rozhodování bylo možná objektivnější, protože mě tam nikdo nezná a mojí vizitkou byla pouze má práce. Během stáže v Berlíně jsem vnímala obrovský rozdíl v tom, že tam společnost i lidé z oboru berou práci ilustrátorů vážně. Takže i oni sami se pak vnímají seriózněji. 

Jak je to u nás?

J.: Tady se to bere tak, že si prostě kreslíš, a pokud je kniha oceněná, nakladatel doufá, že se prodá aspoň o dvacet výtisků víc.

M.: Můžeš být ráda, když ti za ilustrace někdo něco dá. Vždyť přece děláš to, co jsi dělala už ve školce – kreslíš si. 

Proč to tak je?

M.: Na vině je obecný nedostatek financí v kultuře a také absence teoretiků ilustrace. Neexistuje žádná instituce, která by se ilustraci odborně věnovala.

Kdy přišla první myšlenka na založení vaší vlastní Ceny Akademie ilustrace?

M.: Už deset let svorně nadáváme na tradiční udělování ocenění, jako je Czech Grand design, Zlatá stuha a další. Celý ten ceremoniál je spíše potupný. Je na tebe vyvíjen tlak, že se těch akcí musíš účastnit a hezky u toho vypadat. Zároveň z druhé strany přichází jen shovívavé plácání po rameni, ne opravdový zájem o obor. Přijdeš tam jako takový ocásek – a vlastně se stydíš, že jsi někde, kde podle stavu vlastního konta rozhodně nemáš co pohledávat.

J.: Každý, kdo připravuje jakékoli předávání cen, dostane honorář, alespoň to předpokládám. Jedinou výjimkou jsou nominovaní a ocenění, a přitom právě oni by měli být ti nejdůležitější. Tak je to aspoň prezentováno. Přitom jsou umělci naopak v extrémní nevýhodě. Nikdy není skutečným cílem ukázat veřejnosti všechno dobré, co ten rok vzniklo. Instituce, která ocenění uděluje, vždy bude za dobráka, který si všímá talentů a zviditelňuje je. A kdyby se talentovaní umělci náhodou zrovna nenašli, přinejhorším se daná kategorie nevypíše. Nominovaní jsou navíc v minusu už jen tím, že galavečeru předchází několik hodin práce na podkladech, které posíláme organizátorům ve svém volném čase. O tom, že si pak na místě platíme i pití, ani nemluvě.

Předpokládám, že Cena Akademie ilustrace Madly a Jindry se obejde bez velkého divadla. Jak probíhá její předávání?

J.: Jedeme k autorovi domů a tam mu předáme peníze. Nezdanitelnou hotovost! To je všechno. Minimalizujeme náklady a nenutíme lidi chodit někam, kam se jim nechce.

Odkud berete prostředky na finanční dar?

M.: Začalo to tím, že jsme každý dali 500 korun. Je to málo, ale v konečném důsledku je to mnohonásobně víc, než je běžné. 

Kolik dárců přispělo?

J.: Přesný počet nevím, ale částka teď činí zhruba 27 tisíc. Je to všechno dobrovolné, zatím nikoho neoslovujeme s prosbou o dar. 

M.: Nechceme, aby se z celého nápadu vytratil humor, takže neplánujeme oslovovat velké firmy. Baví mě, když si jedu pro tisícovku v hotovosti od štědrého dárce přes celou Prahu. Ale pokud my dva jsme schopni sehnat 27 tisíc pro vítěze, jak to, že to nedokážou organizátoři soutěží, za kterými stojí několik desítek sponzorů?

J.: Dvakrát jsme se s Madlou potkali, dali dohromady tři instagramové posty a získali 27 tisíc pro ilustrátory. Vlastně to bylo jednoduché. Asi pomohlo i načasování. Nad chválením, ale neplacením ilustrátorů se pozastavuje i spousta dalších lidí, a tak se naše iniciativa šířila samovolně.

Proč vlastně vítězové velkých soutěží, jako je Czech Grand Design, nedostanou i finanční odměnu?

J.: Mluvil jsem se členem akademie, který mi říkal, že ani není v jejich kompetenci peníze nabídnout. Evidentně je zakopaný pes ve vyšších patrech organizační struktury.

M.: Slyšela jsem, že na to prostě nezbývají finance – možná mají pocit, že když už, muselo by to být třeba sto tisíc. Netuší, že ilustrátorům stačí ke štěstí mnohem méně.

J.: Pronájem divadla nebo kina a profesionální moderátor nějakou část rozpočtu jistě také spolknou.

Jaké máte s Cenou Akademie ilustrace plány? Kam by to celé mělo směřovat?

M: Dokud bude trvat motivace, kvůli které jsme cenu založili, budeme ji předávat dál. Není to jen protiakce. Baví nás psát o povedených věcech z našeho oboru, sledovat práci ostatních a taky celé to divadlo kolem – předávání ceny v domácích podmínkách, focení laureáta u pračky… 

J.: Dokud to bude zábava, pokračujeme. Navíc je fajn udržovat si přehled, psát medailonky kamarádů i neznámých a snažit se sám sobě odůvodnit, proč se mi něco líbí… Možná nás časem překonají silnější instituce, konečně začnou vítěze odměňovat – a my už budeme psát o ilustraci v jiném kontextu, než jsou medailony autorů. Nebo v ušetřeném čase napíšu detektivku. Už se na to chystám dlouho!

Ceny Akademie ilustrace Madly a Jindry

Ocenění vzniklo v roce 2024 jako reakce na dlouholeté udělování cen umělcům bez jakékoli finanční odměny. Cena je zaměřena na ilustraci a díla hodnotí dvoučlenná porota složená z jejích zakladatelů, oceňovaných ilustrátorů Magdaleny Rutové a Jindřicha Janíčka. Vítěz dostane finanční odměnu v hotovosti. První rok to byla tisícikoruna, kterou věnovali sami zakladatelé. Letos už se díky dalším dárcům podařilo vybrat větší obnos. 

Vítěz za rok 2024 bude vyhlášen 6. března 2025.

Vítězové

Julie Kyryljuk za ilustrace knihy Golem a autorskou knihu Histoire Plaisante (CAIMAJ 2023).
Vítězka dostala od CAIMAJ a štěsrých dárců 10 500 korun v hotovosti.

Magdalena Rutová – ilustrátor roku 2023 podle Czech Grand Design

Jindřich Janíček – ilustrátor roku 2019 a 2021 podle Czech Grand Design